Výživné a alimenty v ČR

Plénum Ústavního soudu dnes dospělo k závěru, že ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině je v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy a rovněž s čl. 36 odst. 1 Listiny a zrušilo jej dnem 31. prosince 2011. Předmětem posouzení Ústavního soudu byla otázka, zda možnost popření otcovství během šestiměsíční lhůty, obstojí z hlediska ústavně zaručených základních práv otce.

Dle stávající úpravy omezuje ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině možnost podání žaloby na popření otcovství na dobu šesti měsíců ode dne, kdy se manžel matky dozvěděl, že se jí narodilo dítě. Je zcela zřejmé, že v drtivé většině případů, na které dopadá toto ustanovení, bude den, kdy se manžel dozví o narození dítěte, totožný se dnem narození. Při takovémto vymezení lhůty k popření otcovství je však podle Ústavního soudu zcela popřena relevance okamžiku, kdy se osoba, jejíž otcovství bylo založeno na základě domněnky, dozví relevantní skutečnosti zpochybňující jeho otcovství. Je přitom zřejmé, že teprve od tohoto okamžiku má právní otec dítěte skutečnou možnost posoudit další důsledky takovéhoto zjištění pro svůj osobní život, včetně možnosti obrátit se na příslušný orgán veřejné moci s návrhem na popření otcovství.

Při stanovení lhůty k popření otcovství totiž nelze vycházet z presumpce, že právní otec musel nebo měl znát všechny relevantní skutečnosti pro případný zájem na popření otcovství v okamžiku, kdy se o narození dítěte manželce dozvěděl. Rovněž nelze v této souvislosti klást na manžela požadavek, aby preventivně v období prvních šesti měsíců od narození dítěte přezkoumával, zda určité okolnosti svědčí pro závěr, že není biologickým otcem dítěte. Právní úprava nemůže ignorovat skutečnost, že významný právní zájem na popření otcovství může vzniknout až s časovým odstupem od narození dítěte. Například ve Slovenské republice byla původní šestiměsíční lhůta nahrazena lhůtou tří let.

Ve vztahu k § 57 odst. 1 zákona o rodině to tedy znamená, že v případě, že se právní otec, jehož otcovství vzniklo na základě první domněnky otcovství, dozví skutečnosti zpochybňující jeho biologické otcovství během nebo po uplynutí lhůty pro podání žaloby, obecné soudy jsou povinny neaplikovat uvedenou lhůtu a věcně posoudit předmětnou žalobu i když bude podána po jejím uplynutí.

Ústavní soud se dotčeným ustanovením § 57 odst. 1 zákona o rodině zabýval na základě ústavní stížnosti stěžovatele, který byl na základě zákonné domněnky otcovství manžela matky podle § 51 odst. 1 zákona o rodině zapsán do matriky jako otec syna. Zhruba osm měsíců po narození syna požádala však manželka stěžovatele, aby se odstěhoval ze společného bytu. Stěžovatel následně zjistil, že jeho manželka již nejméně dva roky udržuje poměr s jiným mužem. Rozhodl se tedy provést test DNA u akreditované společnosti a test potvrdil, že stěžovatel není biologickým otcem dítěte. Téměř po roce od narození syna podal stěžovatel státnímu zastupitelství podnět k podání návrhu na popření otcovství ve smyslu § 62 zákona o rodině. Tomu však Nejvyšší státní zastupitelství nevyhovělo, neboť neuznalo předložený důkaz testu DNA. Poté odmítl jeho žalobu na popření otcovství rovněž soud se zdůvodněním, že byla překročena zákonná lhůta pro podání žaloby. Stěžovatel podal ústavní stížnost s přesvědčením, že na základě aplikace ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině bylo porušeno jeho základní právo na ochranu rodinného a soukromého života, právo na spravedlivý proces a že bylo dotčeno jeho právo vlastnit majetek.

Ústavní stížnost projednal Ústavní soud pod spis. zn. Pl. ÚS 15/09 a soudcem zpravodajem byl Pavel Rychetský.